Lucie Lipovská

Je rakouský Sankt Anton jen pro lyžařské snoby? I. část

3. 01. 2014 7:45:00
Taky jste to slyšeli, a proto jste se tam nikdy nevydali lyžovat? Máte strach, že se ztratíte mezi bohatými Rusy, zhýčkanými Brity nebo mezi náročnými Holanďany? Bojíte se, že se vrátíte s prázdnou peněženkou a minusovým stavem na účtu? A víte co? Na každém šprochu pravdy trochu!

Ještě jíte řízek s chlebem na svahu?

Spritz s vorarlbergskými vrcholky v pozadí

Velmi brzo jsem ochutnala lyžování v Alpách. Pak už nebylo cesty zpět a stala jsem se závislou na velkých kopcích, impozantních výhledech a dlouhých sjezdech.

K tomu se přidal apetit, který postupně trénuji do vybíravosti. Nestydím se za to a zcela bez boje se přiznávám, že řízek v chlebu na svahu už prostě nekonzumuji.

A zároveň jedním dechem dodávám, že se můj život točí okolo dobrého jídla, brzkých východů slunce na svahu, dlouhých sjezdů a odpoledního spritzu mezi rozeklanými vrcholky horských masivů.

Investuji do těchto požitků a vím, že mi je už nikdo nevezme.

Mám v nohách víc jak tisíc kilometrů na lyžích a Sankt Anton byl na mém seznamu přání. Jako mladý lyžařský zelenáč jsem si přečetla o Arlberské legendě, o její lyžařské slávě a pýše a věděla jsem, že tuto destinaci musím ochutnat.

Nechávají vás tahle tvrzení klidnými?

Slova jako pětihvězdičkové lyžařské středisko, světově proslulá kolébka alpského lyžování, naprostá špička celosvětového měřítka!

Mimo pocity touhy okusit tenhle kousek lyžařského světa také vyvolává obavy, zda si takové pětihvězdičkové středisko můžete dovolit?

Jak to opravdu v Sankt Antonu chodí?

48 Euro za jednodenní ski pass v sezoně 2013/2014 opravdu převyšuje běžný průměr.

A sotva zaparkujete na parkovišti u Nassereinbahn, už lovíte 7 Euro za parkovné. To také nebývá zvykem a parkování je většinou vnímáno jakou součást servisu pro lyžaře.

Podpoříte tedy místní ekonomiku, radostně si nazouváte lyžáky a vyrážíte kabinkou na první vrcholek Gampen ve výšce 1850 m.n.m.

A protože prostě chcete mít ten nejlepší výhled a Nassereinbahn až nahoru nevede, tak skáčete do lyží, sjedete logisticky nutných a nudných pár metrů k šestisedaččce na vrcholek Kappall ve výšce 2330 m.n.m.

Václav Klaus tvrdí, že globální oteplování je nesmysl

Slunce vás nádherně pálí do zad, jedná se o jižní svah. A protože se globálně otepluje víc a víc, i když Václav Klaus tvrdí, že je to nesmysl, stejně to má vliv na stav sněhové pokrývky. Je sice konec prosince, ale při jízdě nahoru se cítíte jako v Chorvatsku. Na některých místech skal je bujný porost zakrslých stromů podobných borovicím.

Tichým vtipkováním si krátím zbytečně dlouhý výjezd. Jsem zhýčkaná italskou Sella rondou, kde to sviští podstatně rychleji.

Jak se jede černočerný Kandahár?

Ladným seskokem ze sedačky se ocitáte nad obávanou černou sjezdovkou Kandahár č. 35. Mistrovství světa v mužském sjezdu se zde jelo v roce 2001.

Vedle Kandaháru se vinou dva sjezdy červené a modré obtížnosti. Netáhli jste se nahoru tak dlouho, abyste se plácali po modré s malými dětmi. Ovšem nejste moc rozcvičení a pár utržených kolenních vazů už máte za sebou, takže víte jak to bolí. Chvíli váhám, ale nakonec se vydáváme po černé.

Jaké překvapení, když po pár metrech zjistíte, že tento strašák se kolmo kříží s onou nechtěnou modrou a po chvíli i s červeným sjezdem. Ještě jste se ani pořádně nezahřáli a už stojíte.

Kandahar- proč někdo pojmenoval sjezdovku jako 2.největší afghánské město?

Rozbalit to tam na plné pecky by klidně mohlo znamenat srážku s blbcem. A tím blbcem bych byla já, protože jsem nepřizpůsobila svou jízdu podmínkám. Jenže cedulky značící křížení těchto sjezdovek jsou zatraceně malé a působí, jako by neměly žádný význam. A zbytek obávaného Kandaháru vypadá jako pastvina pro dobytek.

Je moc teplo, Kandaháru chybí sníh. Takže lovím ski mapu a měním plány. Mapa není zrovna přehledná. Už slyším pány stejně tak mého muže, že jako žena jistě nemám dobrý orientační smysl.

Dech beroucí "Jumbo" kabina

Bere mi mapu z rukou. Já už ovšem cíl mám. A tou je téměř třítisícový vrchol Valluga a její panoramatická restaurace s nádherným výhledem na švýcarské, italské a rakouské Alpy.

Dostat tam se na znamená svézt se "jumbo"lanovkou, která přes údolí letí v obrovské výšce. Ze sjezdovky není téměř ani vidět, jak je vysoko. Možná byste si ji spletli s letadlem. V jednom dlouhém úseku marné hledáte podpěrné sloupy. Lanovka visí jen na ocelových lanech v prostoru.

Vidíte ji? Uprostřed v horní polovině snímku?

Chce se mi zkoušet tenhle technologický skvost ?

Lyžujete rádi a chcete vědět, zda to stálo za to? Přidejte se k Dobrodružné podnikatelce na facebooku a brzy se dozvíte, kdy vydám na iDnes další díl !

Autor: Lucie Lipovská | karma: 8.34 | přečteno: 576 ×
Poslední články autora